MONTESSORI PRINCIPY

Montessori školy mají své specifické znaky – určité principy, kterými se řídí. Mezi ty hlavní patří:

Svobodný rozvoj dítěte
Montessori vzdělávání je založeno na respektu k vývojové psychologii. Ta popisuje vývojové fáze dítěte, jeho potřeby a dispozice ve vztahu k myšlení a učení v jednotlivých fázích. I proto az úcty k jedinečnosti každého dítěte je důraz kladen na svobodný rozvoj dítěte, přičemž každému dítěti je umožněno postupovat vpřed svým vlastním tempem.
Dítě si svobodně, podle svých potřeb a zájmů, vybírá činnost, které se věnuje tak dlouho, jak potřebuje. Rozhoduje se, kde a s kým bude pracovat. Pedagog nezasahuje do samostatné činnosti dítěte, pomáhá, jen když ho o to dítě požádá.
Svoboda v Montessori pedagogickém konceptu je svoboda s omezeními v podobě pravidel, která jsou pro dítě dobrá a která dítě v procesu výchovy dobrovolně přijme, protože je pochopí jako prospěšné.

Samostatnost a zodpovědnost za vlastní učení
„POMŮŽ MI, ABYSEM TO DOKÁZAL SÁM.“ – Tato prosba, se kterou se malé dítě obrátilo na Marii Montessori, se stala hlavním krédem její pedagogiky. Montessori pedagog vede děti k samostatnosti a zodpovědnosti za vlastní učení. Při tom mu pomáhají také promyšlené prezentace a učební pomůcky. Velkou část dne děti pracují samostatně, samy si sestavují individuální týdenní rozvrh. Úkolem dospělých je udělat vše potřebné pro to, aby dítě vlastními silami a svým tempem získalo nové znalosti a dovednosti, v praxi to především znamená připravené prostředí a připravený pedagog.

Připravené prostředí
Připravené prostředí je přizpůsobeno vývojovým potřebám dítěte. Stimuluje přirozený zájem dítěte, umožňuje mu nezávislou činnost spojenou s objevováním a také dostatek svobodného pohybu. Připravené prostředí Montessori tříd zahrnuje obvykle otevřené skříňky s policemi, které promyšleným uspořádáním člení velký prostor třídy na menší oddělení a poskytují dětem určité soukromí. V každém oddělení jsou v policích uloženy pomůcky z nějaké oblasti. Učitel vysvětlí dětem, jak mají pracovat s pomůckami a když se zjistí, že mu děti porozuměly, nechá je pracovat samostatně. Děti jsou vedeny k tomu, aby pomůcku po ukončení činnosti odnesly na totéž místo.

Role pedagoga v montessoru pedagogickém konceptu
Úkolem montessori pedagoga je vést dítě k samostatnému učení. Montessori pedagog se staví spíše do role průvodce a koordinátora vzdělávání. To umožňuje individualizaci výuky – respektování individuálních potřeb a naplňování potenciálu každého dítěte.
Předpokladem pro správnou činnost Montessori pedagoga je osvojení si určité formy sebedisciplíny, která se navenek projevuje trpělivostí a především úctou k osobnosti dítěte.
Montessori pedagog by měl svou činností vytvářet vhodné podmínky ke vzdělávání z hlediska prostoru, času, obsahu i struktury. Na jedné straně dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru činnosti, na druhé straně pomáhá vybrat činnost pro dítě, které se nedokáže samo rozhodnout. Učitel tak dává svobodu dítěti jen tehdy a tam, kde je schopno samo převzít zodpovědnost. Tento bod musí učitel umět rozpoznat a také s ním umět ve vzdělávacím procesu pracovat.

Hodnocení a kontrola
Cíle Montessori pedagogiky nejsou slučitelné s klasifikací, proto se děti v Montessori škole neznámkují. Pedagog poskytuje dítěti zpětnou vazbu a povzbuzuje jej k další práci. Vnitřní motivací je vnitřní potřeba dítěte se rozvíjet, zájem spouštějí přitažlivé pomůcky, možnost svobodného výběru činnosti, přitažlivý obsah a forma prezentací pedagoga.
Několik pomůcky, se kterými dítě pracuje, umožňují kontrolu správnosti. Odpovědnost za kontrolu se posouvá z pedagoga na dítě. Chyba v Montessori konceptu nepředstavuje nic špatného, ​​ukazuje dítěti, kde se nachází ve svém vývoji. Pedagog zreflektuje, co dítě zvládá a v případě potřeby nabídne dítěti další práce v dané oblasti. Odměnou pro dítě je uspokojení z činnosti samotné.

Tříletí a vzájemné vzdělávání
Významným prvkem v Montessori pedagogickém konceptu je věkově smíšená třída, výuka v takzvaných tříletích, přičemž tři ročníky dohromady mohou mít početnou velikost jedné menší běžné třídy. Rozličný věk dětí ve skupině podporuje spolupráci a minimalizuje soutěživost. Děti si navzájem pomáhají, a jak postupují do vyšších ročníků, střídavě si zažívají role toho, komu je pomáhano, a toho, kdo sám pomáhá. Pomoc druhým, když jedno dítě učí něco druhého, je zároveň dobrou formou vlastního učení.